Kapitola 1: Epilog - Část 1.

21. července 2010 v 19:16 | Miharu 【春】 |  Svazek 1

Epilog - Část 1.

Léto 2002, Manhattan, New York

Strana 9


Léto 2002, Manhattan, New York



Proč se něco takového musí stát zrovna mě?

"Face to wall!"

'Feisu' byl obličej... 'woru' by mělo znamenat zeď... ah ah, tamto "tu-", co že to bylo? Ale těmhle chlápkům bylo očividně jedno, jestli rozumím anglicky nebo ne. Proč to vlastně říkám? Ještě před jejich varováním (tedy aspoň myslím, že to bylo ono), byla už moje hlava dávno přitlačená ke kamenné zdi.



Všechno to začalo šťastným losem v obchodní čtvrti v Japonsku.

"Gratuluji váááám---! První cena; pět dní a tři noci v New Yo--------rku!"

Když křičel tím svým pronikavým hlasem, který by dokázal zpřetrhat i žíly, zvon na straně začal zvonit garan garan.

Garan garan garan garan garan...

Se stále znějícím zvukem toho zvonu, jsem stál v ulicích New Yorku.

Popravdě, vše co jsem chtěl, byla jen ta druhá cena.



Proplétal jsem se lesem mrakodrapů ve směru k Manhattan Bridge. Chtěl jsem si dát nějaké čínské jídlo v China Town. Kdybych se nemohl rozhodnout co, objednal bych si prostě jen ramen. Tohle byl běžný způsob, který platil kdekoliv na světě.

Ačkoliv tomuhle říkali první cena, přirozeně dali pouze minimum cestovních financí. Ale stejně, tenhle výlet nebyl tak luxusní, jak jsem si představoval... Byl to zájezd pro dva, a tak jsem zbylý lístek prodal ve směnárně, čímž jsem byl schopen dát dohromady nějaké to kapesné.

Ty New Yorské obchodní řetězce s hovězím gyūdon mě opravdu chytili za srdce (ve vztahu s penězi). Ale název obchodu byl v latince, což na mě stále působí tak nějak zvláštně. Nejsem v New Yorku ani den a už se cítím, jako bych neviděl kanji strašně dlouho.

Dumal jsem nad touhle myšlenkou, zatímco jsem se bezcílně loudal okolo. Najednou jsem zaslechl zvuk nějakého rozruchu.

Pět nebo šest mladíků se shromáždilo v uličce a dělali tam rámus. Vypadalo to, jakoby kolem něčeho stáli, a tak jsem se trochu přiblížil, abych se podíval. Najednou mě ten, který z nich vypadal nejmladší, chytl za paži a přitom se smál 'ke-ke-ke-ke'.

Co to bylo?

Moje zvědavost narostla ještě víc, a proto jsem se zadíval do centra skupinky.

--- Co, nic tam není?

Než jsem stihl vůbec něco říct, dostavilo se mi velkého překvapení. Ti kluci se na mě s hlasitým křikem vrhli.



Co se stalo potom, je samozřejmě úvodem pro tuto kapitolu.



Myslel jsem si, že kdybych se dostal do podobných potíží, vypořádal bych se s tím spoléhajíc jen sám na sebe... ale realita byla, že jsem neměl vůbec ani šanci nějak zakročit.

Nemám vůbec ponětí, co se se mnou stalo potom. Když jsem znovu získal vědomí, ležel jsem na sluncem rozpálené asfaltové cestě. Netřeba připomínat, že když jsem se konečně znovu postavil na nohy, ti kluci měli dost času na to utéct aspoň za roh.

Výborně, nezavraždili mě. Proběhla mi hlavou tahle vděčná myšlenka, ale vzápětí jsem si uvědomil, že všechna moje zavazadla byla pryč... takže všechno nebylo zase tak výborný. Teoreticky jeden by měl být rád, že nepřišel o svůj život, ale s lidskou krátkodobou pamětí jsem na tohle rychle zapomněl. Když o tom tak přemýšlím, měl jsem spousty příležitostí nějak zakročit. Vím, že se na to teď dívám zpětně, ale nemohl jsem se téhle myšlenky zbavit.

Jako fotograf zvířat jsem si s sebou na tuhle dovolenou samozřejmě přivezl profesionální fotoaparát s výbavou. Nakonec jsem o všechno přišel.

Sakra, víte kolik desítek tisíc ten foťák stál? Nemohl jsem si pomoct, ale byl jsem vzteky bez sebe.



• • •



Bez místa kam jít, potlačil jsem svůj vztek a kontaktoval policii prostřednictvím hotelu. Jako v typickém filmu nebo televizním seriálu jsem byl nucen hrát roli 'tradiční japonské oběti', což bylo ještě více deprimující než loupež samotná.

A policejní reakce byla mimo moje očekávání.

Dali mi jen minimum dokumentů nezbytných pro podání žádosti o pojištění. Spolupracující zaměstnanec hotelu, který mluvil trochu Japonsky, mi vysvětlil, že se policie nebude obtěžovat podobnými druhy případů. Samozřejmě, kdybych byl vážně zraněný nebo mě ohrožovali zbraní, byla by to hned jiná.

Ale ten foťák, ten drahej foťák, na kterej jsem tak šetřil - stoprocentně se ho jen tak nevzdám! Krom toho ani nemám peníze na to, abych si mohl dovolit pojistku.

Vzhledem k tomu, jak jsem byl naštvanej, neručím za to, že až se jednou vrátím do Japonska, rozpůlím lebku toho obchodníka, kterej mi tenhle výlet prodal, na dvě části.

Když jsem si ale představil, jak dělám 'zářivého kouzelníka' svým kolenem, začal jsem zoufale prosit všechny okolo. Ačkoliv se policie chovala mile, věděl jsem, že ohavné zločiny jako vražda měli před mým případem přednost.

... A potom starší policista, který znovu prolistovával skrz zprávu a zkoumal styl loupeže, něco zamumlal.

Překlad toho, co řekl vyzněl jako,

"... možná je tu jistá šance, že získáte svůj foťák nazpět... Ale není to něco, co bych zrovna doporučoval."



• • •



"Jo jo… Jaké to hrozné neštěstí..."

Když jsem dorazil na místo setkání, stál tam nějaký velmi mladý gentleman.

Hlava s kaštanové hnědými vlasy a kulatými brýlemi. Tenhle muž vypadal jako stereotypní bankéř. Nejdříve mě jeho mimořádně plynulá japonština zmátla tak, že jsem si zprvu myslel, že je Japonec... ale při bližším pohledu vypadal úplně jinak než člověk z Japonska.

Ještě před tím, policista ve středních letech zavolal na nějaké místo, předal mi instrukce umístění a jen řekl, 'Požádej toho muže o pomoc. Bude tam překladatel.' Jeho komplikovaný výraz ve tváři zanechával u mě velmi hluboký dojem.

"Máš docela štěstí, nemyslíš?... Nebýt vedoucího vyšetřovacího oddělení, který nás představil, Paula Noaha - už jsme se párkrát potkali... Nebýt jeho, brečel by jsi, než by se ti podařilo únavou usnout."

Použít výraz jako "brečet než by jsi usnul" - chápání Japonštiny tohoto člověka musí být opravdu celkem neobvyklé. Ale jeho výslovnost nebyla vůbec hrozná... Ne, spíš bych řekl, že jeho řeč má více staromódní nádech než moderní Japonština.

"Slyšel jsem o tvém problému... Bojím se, že ty věci vzal Bobby a jeho partička... Jo, podobní vtipálci se tu okolo poslední dobou hodně potulují."

... To je to na stejné úrovni jako nějaký žertík?

V každém případě, něco se mi na tomhle muži nezdá. Možná je to detektiv, ale z nějakého důvodu se v něm vůbec nevyznám. A aura kolem něj vyzařuje něco poněkud odlišného než u obyčejného člověka.

Ale kašlu na to, ani nevíte jak je uklidňující mít někoho, s kým můžete komunikovat.

... Tahle myšlenka mi vydržela ale jen chvíli.

"Jak zní tohle? Tvoje ukradená zavazadla... výměnou za desetinu jejich hodnoty. Já zařídím 'vyjednávání' a ty dostaneš nazpět svůj fotoaparát."

...Aha, asi je to s největší pravděpodobností šéf nějaké skupiny zlodějů. Nejenom, že dostane desetinu zisku, ale také se vyhnul zbytečnému rozruchu stejně tak, jako výměny ukradených věcí za peníze.

Ale stejně, desetina hodnoty byla velice výhodná nabídka. Zatímco jsem si tohle myslel, souhlasil jsem, aniž bych povolil na ostražitosti.

"OK, dohodnuto."

Potom mi řekli, že mě zavede na nějaké místo.

Plánují mi snad vzít orgány a prodat je? Vzhledem k úzkostnému pocitu v mém žaludku, jsem byl připravený začít utíkat a křičet 'herupu', kdyby se situace obrátila k horšímu.

V každém případě, zabíjení jen pro to, aby se orgány člověka mohli prodat, by se dalo považovat za 'obchod z masem'.

Uprostřed všech těch úvah nad zbytečnostmi, jsem byl zaveden k baru na rohu větší ulice.

Na vývěsní ceduli byl nakreslený včelí úl s řadou anglických písmenek, které byly vepsány do buněk medové plástve. A protože jsem nevěděl, jak číst anglicky, pojmenoval jsem to pro lepší pocit 'Obchůdek U Včelího Úlu'.

Při vstupu do obchodu jsem ucítil sladkou vůni medu. Interiér byl mnohem větší než se z venku zdál. A i když se jednalo o bar, nevadilo by, kdybych to tu nenazval také jako prvotřídní restauraci.

Neměl jsem v úmyslu vyvolat nějaké potíže. Proto jsem se lépe podíval na své okolí. Nečitelný muž byl samozřejmě přítomný, ale když jsem uviděl také staré lidi, děti a dokonce i páry, uklidnil jsem se.

Muž s brýlemi vešel hlouběji do obchodu a řekl něco asi svému známému. Ten mlčky přikývl a zmizel v zadní části prodejny aniž by si vzal cokoliv s sebou.

"Aah, vysvětloval jsem mu situaci. Právě jsem ho požádal, ať jde získat vaše věci nazpět. Jo, viděli jsme ty mladíky kolem... takže si myslím, že je velmi brzo najdeme."

On a ti lupiči jeli v tomhle jasně spolu, ale stále si zanechával tvář neviňátka. Ale tohle jsem samozřejmě neřekl nahlas.

"No, když už tady stejně čekáme, proč si trochu nepopovídat?"

I když říká něco takového, nemám vůbec ponětí, o čem by jsme si mohli my dva povídat. Jen bych se zeptal, proč je jeho Japonština tak dobrá.

"Aah... jeden z vysoce postavených lidí v organizaci je Japonec... Jmenuje se Yaguroma-san, ale to víš, naučil mě spoustu věcí. No, moderní řeč a tón jsem pochytil z filmů a japonských komixů."

Organizace? Takže to nakonec bude nějaká ta organizace mafiánského typu. V tomhle okamžiku už nezáleželo, jestli byli mafiáni nebo co; zeptal jsem se ho na to přímo.

"Ne... nejsme Mafie. Přestože obecně jsme považováni za stejný typ organizace... ve skutečnosti jsme 'Camorra'. Víš, co to je?"

Nikdy jsem o tomhle slově neslyšel.

"Organizace ze Sicílie v Itálii, se jmenují 'Mafia'... původně to byly ozbrojené policejní jednotky vesnic... ale také můžeme říct, že to byli vojáci pro sebeobranu. Ačkoliv my 'Camorra' také pocházíme z Itálie, přesněji jsme z Neapole. Myslím, že jeden by mohl říct, že naše organizace byla založena ve věznicích, ale ani já si nejsem moc jistý detaily."

Takže oni se zrodili z vězení? Jenom díky tomu zněla ta 'Camorra' mnohem hůř než 'Mafia', ale tenhle typ myšlenek jsem si nechal pro sebe.

"Moje role v naší skupině je 'conta è oro' tedy podnikový účetní. No, jsem trochu jako ti, co spravují finance společnosti.... V Mafii se o to starají účetní."

Z mého pohledu zněly obě strany hodně podobně.

Strana 19

"Haha... No, dnes nás lidé vždy považují za Mafii. Mafiánští obchodníci s drogami, čínská mafie, ruská mafie, mafiánští pašeráci... Nicméně, 'Camorra' je mocná v Neapoli. Ale my jsme se narodili v Americe, takže můžeme říct, že jsme takovými 'sirotky' bez žádného přímého spojení s Neapolí."

Ačkoliv odhalil hodně informací o vnitřním fungování těchto organizací, rozuměl jsem jen malé části toho, co mi tady říkal. Nikdy jsem neměl žádné styky s násilnými organizacemi v Japonsku. Pro mě byla tahle 'Camorra' a 'Mafia'... V každém případě se mi tito lidé, kteří žili na temné straně společnosti, vůbec nezdáli reální.

"To je normální. I mezi lidmi žijícími v New Yorku, dají ti, kteří přišli do kontaktu s gangy, dohromady méně jak jedno procento populace. Samozřejmě to zahrnuje i ty, kteří jsou těmito gangy přímo napadeni. I já jsem docela zvědavý člověk, a proto se stává, že se občas představím lidem jako jsi ty. Nicméně, počet lidí, kteří jsou vůbec schopni se se mnou setkat, je pouze zlomek z toho jednoho procenta."

...Popravdě se mi chtělo brečet kvůli tomu, jakou smůlu jsem měl.

Ale bohužel jsem byl už lapený v síti jeho konverzace. Jak bych to jen řekl, bylo to jako povídat si z přítelem, kterého už znáte roky, i když ve skutečnosti ani neznáme navzájem svoje jména.

"Jo... popravdě by to číslo mohlo být vyšší. Tady jde jen o to, že lidé, kteří si jsou vědomi existence Mafie, jen zřídka o těchto záležitostech mluví..."

Bylo to jako v nějakém filmu. Když Mafie ohlásí 'omertu', obyčejní občané předstírají, že nic neviděli kvůli strachu z pomsty.

Ale... řečeno tohle všchno, jak může jeden popsat takového člověka, který mluví o těchto organizacích s někým, koho právě potkal?

"Haha! No, o dalších organizacích nic nevím, ale my tady nejsme tak upnutí na různé věci. A neděláme žádné monstrózní skutky jako je odveta... To mezi sicilskou mafií mají jejich členové zakázané mluvit o tom, že jsou součástí jejich organizace. Camorra... byla jistý čas jako americká Mafia... ale teď klidně všichni vystoupíme a řekneme název naší organizace... a dokonce i sám šéf přijímá rozhovory pro média."

Takže vy se rádi předvádíte? Než na mou otázku odpověděl, byl chvíli zticha, ale potom vybouchl v hlasitý smích.

Poté, co se přestal smát, se na mě s velkým zájmem zadíval a poznamenal,

"...Ty. Ty ses odvážil tohle říct přede mnou, před Camorrou, huh... Nebojíš se?"

Vůbec ne.

"...Nebo snad pochybuješ o tom, že jsem gangster?"

Vůbec ne. I kdyby jsi lhal, nebylo vůbec zapotřebí mě oblbovat s Camorrou.

"... Jsi zvláštní... Když jsem o tobě slyšel od toho chlápka, Paula, myslel jsem si, že jsi stereotypní naivní Japonec."

Jak milé. A vzhledem k tomu, jak plynná tvoje japonština zatím je, měl by sis dát pozor na to, že slušně oslovíme staršího člověka tak, když za jeho jméno přidáme '-san'. Například Paul-san. I když je věková hierarchie v Americe více opomíjená, jako mladší člověk by jsi mohl ukázat aspoň trochu úcty, ne?... Ačkoli tohle jsem se naučil z cestovní příručky.

S touto jedinou větou se motor mého života dočista zbláznil, jako když zmáčknete nějaký přepínač. V tom okamžiku se vše změnilo za hranice mých nejdivočejších představ.

Tentokrát se ticho protáhlo mnohem déle. Potom se zasmál, zatímco si říkal pro sebe,


"Jaká to náhoda ... Hm ... Není to zajímavé?..."

O čem to mluví? Zatímco jsem byl zmatený, nasadil rozpustilý úšklebek, jako když si dítě najde novou hračku... nebo jako by se chystal přijít s nějakým žertíkem - takový druh úsměvu.

A když jsem ukázal trochu zmatený výraz, snažil se vymyslet, jak mi svou myšlenku podá. A potom zašeptal,

"Paul je... mladší jak já."

Ah ... jo? Počkat, co to právě řekl? Ten policajt právě teď, nezáleželo jak jste se na něj všemožně dívali, ale mládí měl už dávno za sebou... To jeho obličej vypadá tak staře?

"Ano i ne... Zpět k tomu, o čem jsme mluvili... Během posledních šedesáti let tu byla už asi stovka lidí, kterým jsem se představil jako člen Camorry. Samozřejmě nepočítám ty, kteří mě již znali a policii... Takhle to bylo původně. Když nad tím tak přemýšlím, bez našeho osudného setkání, by se mi nikdy nenaskytla příležitost poznat tak správného turistu, jako jsi ty. Haha!"

Na okamžik jsem si myslel, že jsem slyšel špatně. 60 let. Tenhle mladík přede mnou ...? I když jsem si nebyl jistý, jak posoudit věk bílého člověka, ale jeho rysy, tenhle kluk před mýma očima prostě nemohl být ani v půli cesty do 60 let!

Když uviděl můj nedůvěřivý výraz, upravil si brýle a rozpačitě řekl,

"Jo, jsem nesmrtelný. Nemohu zemřít."

Hoooo, takže tenhle chlápek rád šokující americké vtípky?

"Ah, ty mi nevěříš, že? Ale je to pravda. Nezáleží na tom, jestli jsem rozřezaný nebo spálený, stejně neumřu."

Tvrdohlavé lepení na příběhu bylo specifikum amerických vtipů.

Když slyšel moje zdvořilé zamručení, usmál se a-----

--- vytáhl ze své náprsní kapsy malý nožík, kterým si probodl ruku.



V tom zlomku vteřiny, jsem se plně nepochopit, co se vlastně stalo. Z místa, kde z jeho ruky trčel nůž, začala vytékat rudě zbarvená krev. Když uviděl můj udivený výraz, usmál se a řekl,

"To je v pořádku ... Vidíš?"

Pomalu vytáhl nůž. Myslel jsem si, že začne čerstvá krev vytékat ven, ale její tok se zastavil úplně.

V tomhle okamžiku jsem viděl něco, co mi opravdu důkladně vymylo mozek.

Krev, která zůstala na stole... se začala kroutit jako nějaký živý organismus. Jako kdyby se chtěla sama vrátit do těla svého majitele, byla vtažena zpět do rány. Když se všechna krev vrátila, jeho zranění automaticky beze stopy zmizelo. Na stole nebyla jediná známka po krvi.

Kdyby se tohle stalo na plátně kina, smál bych se tomu jako prvotřídnímu speciálnímu efektu. Bohužel se to stalo přímo před mýma očima.

Ať už jde o tekutinu vzpírající se gravitaci nebo okamžité léčení, jeden by se neubránil pocitu, že by tohle klišé vypadalo hezčí v nějakém grafickém programu. Ale tohle pouze přidávalo situaci na nelogičnosti.

Tenhle paranormální jev, který se stal v tomhle obchodě... Ne, v tomto světě - nemůžu být přece jediný, kdo o tomhle ví. V tomhle baru s klasickou atmosférou, provedl tento muž právě čin, který absolutně popírá fyzikální zákony. Přesto se ani jeden pracovník nebo zákazník nepodíval naším směrem.

Po chvilce přemýšlení, jsem konečně promluvil. Sedí přímo naproti mě... ale co je to vlastně za člověka?

Zabije mě?

Na okamžik vypadal trochu zmatený, ale potom se na mě  znovu doširoka usmál.

"To je poprvé, co vidím podobnou reakci... až do teď, ti kteří tohle viděli, jestli nezačali vytahovat kříže nebo na mě nenamířili zbraň, ale... Ah, samozřejmě, že tihle byli zatčeni policií. Jo jo, je mi jich celkem líto. A potom taky jenom náznak toho, že vytahuji nůž, vystrašilo taky už řádku lidí."

To je přirozené.

"... Proč bych tě zabíjel?"

Protože si myslím, že jsi zrůda. Odpověděl jsem mu upřímně. Nebylo zrovna příjemné mluvit o něm jako o zrůdě, ale zároveň jsem ho chtěl také do budoucna varovat před tímhle jeho děsivým vtipem s reálným důkazem.

".. Jsi opravdu neobyčejný. Jsi první, kdo zareagoval takhle klidně."

Lidi vždycky říkali, že vypadám klidně nebo že jsem ke všemu lhostejný. Bez ohledu na to, co všichni říkají, od té doby, co mě v Hokkaidu málem sežral medvěd černý, mi tyhle pocity strachu nebo překvapení nějak chybí. Někdo kdysi navrhnul, že bych se mohl stát válečným fotografem, ale jelikož nevím nic o přežití na bitevním poli, určitě bych tam umřel. A protože jsem neměl žádný důvod zemřít, zůstal jsem u fotografování zvířat.

Když si vyslechl moje povídání, podíval se na mě s očima plnými radosti.

"Jsi opravdu zajímavý člověk. Cítím to a nenechám si tuhle příležitost uniknout; vyslechnul by sis mou legendu? Příběh o době, kdy jsem získal nesmrtelnost a různé jiné související příběhy?... Je to skvělý způsob, jak využít čas, nemyslíš?"

Určitě je to zajímavé téma... Ale je to v pořádku pro někoho, koho jsi právě potkal?

"Žádný problém. Stejně, i když to řekneš ostatním lidem, nebudou ti věřit."

Ještě jsem se ujistil, jestli nemá něco společného s nějakým druhem náboženství. Jak můžu být vůbec tak klidný s nesmrtelným před mýma očima? Když o tom tak přemýšlím, musím být opravdu pomalý.

"A-aah, neboj se. Nemám s těmihle věci vůbec nic společného. Chci jen zabít trochu času, to je vše... No, ale tenhle příběh přece jenom obsahuje jednoho 'démona'."

Muž, který se sám prohlásil za 'conta è oro' Camorry a také za nesmrtelného. Po tom, co objednal od servírky nějaké jídlo, začal pomalu vyprávět 'legendu'.

"... Nuže, tedy začneme ...  Muž, který vypil démonovo víno se stal nesmrtelným. Tohle je osamělý, osamělý příběh tohoto nešťastného muže. Dějství se odehrává za doby prohibice v New Yorku. Příběh nespočtu osudů, které se připletly k náhlému vzniku 'vína nesmrtelnosti' a spirály lidí k tomu zapojených ........."



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Daja Daja | E-mail | Web | 21. července 2010 v 20:55 | Reagovat

to je něco jako povídka? že se to čtee? jo a nějak se to s-s--s-seká ;)

2 Nakano Miharu Nakano Miharu | 21. července 2010 v 21:07 | Reagovat

[1]: je to japonská krátká novela (knížka) a já ji překládám.
a seká se ti to, protože máš pomalej net :-D

3 Pilika Michiyo Pilika Michiyo | Web | 14. května 2011 v 22:28 | Reagovat

myslela jsem si, že Baccano byla původně manga :D Ale tohle vypadá hodně zajímavě, určitě si přečtu i pokračování :)

4 Miharu Miharu | 26. května 2011 v 17:57 | Reagovat

[3]: oh~ jestli to někdy vůbec dopřekládám... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Netoleruji reklamy
a nespřáteluji

Ikonky používejte
s odkazem na blog
Isaac and Miria